Work Text:
Dnešní setkání se liší od těch předešlých. Jean si změny všiml už na začátku. Roztržitost v jindy pečlivých pohybech dozorce, když Jeana odpoutával ze řetězu, kterým byl připojený na noc, způsobila, že se jeden z jeho spoluvězňů málem probudil a mohli být odhaleni. Neuniklo mu ani opětovné napětí patrné v ramenou strážce, když jej následoval již důvěrně známou cestou do opuštěné místnosti, která se stala útočištěm pro tyto jejich schůzky. Jean netušil, co tato změna v chování dozorce znamená. Upřímně, nezajímal se o to, dokud to vypadalo, že jeho potřeby tohoto druhu, budou opět uspokojeny.
A vskutku ano.
Sotva se ocitli za zamčenými dveřmi, Javert zažehl lampu v rohu místnosti, začal se svlékat. To bylo nové. Obvykle se jejich setkání odehrávala podle zaběhlého scénáře: dozorce na kolenou uspokojoval vězně svými ústy, někdy použil svou ruku, aby přitom sám sebe přivedl k vyvrcholení, a mnohem méně často nechal vězně, aby tu práci udělal za něj. Obvykle se to obešlo bez zbytečných slov a čehokoliv, co by se dalo mylně zaměnit za sentiment.
Jean se snažil nedat najevo zklamání, když mladý dozorce zastavil své svlékání přesně tolik, aby zůstal jen v košili a kalhotách.
Musel neochotně uznat, že strážci nechybí odvaha, když se poté otočil k vězni zády. Jean si nebyl jistý, zda jej to těší nebo uráží, že ho zrovna tento arogantní mladík nepovažoval, za nebezpečného.
Javert se postavil čelem ke zdi, nechal své kalhoty spadnout ke kotníkům, mírně se předklonil s dlaněmi opřenými o kamenné zdivo kobky, čímž vystavil vězňovu zvědavému pohledu část stehen a hýždí nezakrytých cípem košile.
„Na co čekáš, le Cric, na písemné pozvání?“ dozorce přes rameno netrpělivě štěkl na vězně.
Jean zavrčel nad oslovením, to co se mu nabízelo, bylo však příliš lákavé na to, aby se o to nechal připravit svou zuřivostí.
Přistoupil blíže. Možná, že dozorce nebyl tak sebevědomý, jak se snažil působit, shledal Jean s dávkou sebeuspokojení. Javertovo tělo se napjalo, když na něj galejní otrok položil své ruce zdrsnělé těžkou prací.
Jean si mohl vychutnat kouzlo okamžiku. Pohled na vábivé obliny mladíkových hýždí, těsně před tím než je sevřel v dlaních. Bronzová kůže byla teplá a hladká na dotek, na rozdíl od zbytku těla mladého strážce docela bez chlupů. Hnětl pevné maso mezi prsty, dokud z hrdla přísného dozorce nevyšlo tiché zakňučení.
Javert upravil svůj postoj a dal chodidla šířeji od sebe. Jean si toto gesto vyložil jako pozvání a přitiskl svou erekci, stále ještě uvězněnou v kalhotách k lákavé štěrbině mezi Javertovými hýžděmi. Už jen ten letmý kontakt mu způsobil vlny rozkoše, jaké si do té doby neuměl představit. Odolal nutkání se zanořit a přirážet do těch teplých lákavých zákoutí. Namísto toho, se přitiskl celou rozlohou své široké hrudi k zádům štíhlejšího muže, a nechal své ruce, alespoň dotekem, prozkoumávat zbytek šlachovité postavy ukrytý jeho zraku, pod dozorcovou košilí. Nevěděl, jestli se mu ještě někdy dostane příležitost k takovému průzkumu, tak se snažil alespoň pohmatu si zapamatovat reliéf těla mladého strážce – něco, co bude moci sloužit jako palivo pro Jeanovu fantazii, za osamělých nocí, až dozorce změní názor a od jejich dohody ustoupí.
Mapoval příjemně osvalený hrudník, výraznější žebra, prsty zvědavě sledoval úzkou cestičku hustého ochlupení, až k Javertovu pupku. Cítil, jak se jeho břišní svaly stáhly v reakci na Jeanův dotek. Ignoroval to. Pohladil úzké boky s příliš vystouplými pánevními kostmi až k napjatým stehnům. Po celou dobu Jeanova průzkumu, Javert nevydal ani hlásku. Neprotestoval, dýchal rovnoměrně, ale z napětí jeho svalů se dalo vyčíst, že si této pozornosti příliš neužívá.
Jean odvážně zamířil rukou mezi Javertova stehna, aby tam nalezl mladíkovo jen částečně vztyčené mužství. Jemně jej stiskl v mozolnaté dlani, několikrát pohladil v líném tempu, jen proto, aby získal své ujištění.
„Nejsem si jistý, že vím, co po mně chceš?“ řekl a ustoupil když bylo zřejmé, že takový druh intimity nebude to, co dozorce hledal.
Prudkost s jakou se k němu Javert otočil, byla nečekaná:
„Nedělej se ještě hloupější než jsi!“ vztekle zasyčel, „Musíš vědět, čemu se tví spoluvězni oddávají za nocí-“
Jeden se musel obdivovat tomu, jak autoritativně se mu dařilo vypadat s vlastními kalhotami stále ještě smotanými okolo kotníků.
Jean to neobdivoval.
Byl dalek jakékoliv smysluplné myšlence.
Vlastně měl co dělat, aby udržel obsah žaludku na svém místě, když mu jeho mysl seslala obrazy toho, jak takové činy mezi jeho spoluvězni většinou probíhají. V uších mu zněl nářek a bolestné sténání těch, kteří byli bráni silou proti své vůli, jejich prázdné pohledy v očích; dny někdy i celé týdny poté. Bylo to odporné. To nejbrutálnější, co mohlo vězení člověku udělat. Mnohem horší než tvrdá práce za každého počasí i rány bičem. Poslední degradace zbytků lidskosti, proti které Jean ani po tolika letech v tomto pekelném místě, nedokázal být tak docela otupělý na rozdíl od všeho dalšího.
„To, co dělají ostatní… Nevypadá to jako něco, co by se jednomu z nás mohlo líbit,“ řekl pomalu.
Proklínal se za to, že nedokázal ze svého hlasu odstranit znechucení a ze své tváře odpor při představě takových činů. Dozorce nebyl někým před kým by měl a chtěl projevit slabost i přes jisté události odehrávající se mezi nimi.
„Nebuď takový zbabělec!“ vyštěkl Javert, „Nejsi to ty, kdo bude sodomizován,“ dodal chladně.
„Mělo by tě těšit, že budeš mít příležitost mi ublížit.“
Jean nebyl tak slabý muž, aby se jeho tělo otřáslo zhnusením fyzicky, ale nedokázal se při té představě netřást uvnitř.
„Nechtěl bych ti ublížit… ne takovým způsobem-“ přiznal, zmatený tím, proč by Javert něco tak strašného po něm vůbec mohl chtít.
Záhy svého přiznání litoval. Neměl zapomenout na to, že to jediné, co lze v tomto prokletém místě získat za svou slabost, je bolest a výsměch.
Od Javerta přišlo to druhé:
„Mě neoklameš! Jsi stejné zvíře jako všichni ostatní. Nevím k čemu ti je dobré předstírat slušnost,“ vyplivl opovržlivě.
„Ale ať je po tvém, když mi to nedáš ty, dá mi to někdo jiný-“
Jean nepoznal emoci, která se vzedmula v jeho nitru při strážcových krutých výsměšných slovech, ale rozuměl vzteku, který přišel spolu s ní. Ne nadarmo byl nazýván nejsurovější bestií z celé bagne, které se krom vězňů tajně obávali i někteří dozorci. Pokud je tedy toto, to co od něj Javert chce - nechť to tedy má!
Byla to záležitost sotva měřitelná jedním mrknutím oka, než se Javert ocitl lící hrubě natlačenou do kamenné zdi, s oběma zápěstími nad hlavou, uvězněnými v železném sevření pod jednou z mohutných rukou silnějšího muže. S těžkým tělem trestance přitisknutým k svému, na zátylku cítil jeho horký dech. Spokojeně by se usmál nemít tvář stále ještě necitlivou z toho, jak ho vězeň před tím drsně poslal proti zdi. Trestancova noha hrubě kopla oba jeho kotníky od sebe, silou přiměl jeho bedra do správné polohy.
Už žádná jemnost. Žádné předstírání.
Jean si příliš neužíval vyhlídku na to, co se chystá udělat. Pohled na Javertův odhalený příjemně tvarovaný zadek, byl stále stejně působivý, ale jeho vzrušení ochablo hrůzou z toho, co se má stát. Neuspořádanými tahy ruky se pokoušel obnovit svou erekci do plné tvrdosti. Musel si připomínat, že to Javert jej k tomuto činu vyprovokoval a dost jistě si to přál.
Ani nevyužil příležitost k obraně, kterou mu Jean poskytl v momentě kdy pustil dozorcova zápěstí a přesunul svou ruku na Javertův bok aby jej udržel na místě, jakmile se špičkou svého penisu zažal třít o rozštěp mezi strážcovými hýžděmi, a poté sledoval hladkou stezku, která jeho penis dovedla k cíli v podobě těsného pletence svalů střežících vstup do mužova těla. Javert toto počínání ocenil tichým zasténáním, jaké se dalo beze sporu vyložit jako pozitivní reakce, jeho tělo se však reflexivně bránilo proti očekávanému vniknutí.
Jean se několika marnými pokusy snažil překonat odpor příliš těsných svalů. Nedovedl si představit, jak by se něco tak velkého jako jeho přirození mohlo -bez újmy na obou stranách- vtěsnat do tak malého otvoru. Mělo to být nemožné. Mužské tělo zkrátka nebylo uzpůsobené k takovým nepřirozeným činům.
Poslední neúspěšný pokus poslal Jeanovu tvrdou délku do měkkosti masa mezi Javertovou vnitřní částí stehen. Přiměl Jeana zasténat z tak nečekané senzace. Nedokázal přestat znovu a znovu přirážet do teplého sevření a hledat víc. Mohl si jen představit, jaké by to bylo mít svůj penis obklopený něčím těsnějším a teplejším. On, který nikdy nezažil ani potěšení z ženského klína, začínal rozumět tomu, co na tom ostatní muži vidí. Začal po tom toužit též. A měl někoho, kdo mu to byl ochotný dopřát.
Javertovo celé tělo však bylo stále příliš nepoddajné. Jean to poznal podle tuhosti důstojníkových zad, když se k nim opět přitiskl svou hrudí.
Byl překvapený, jak udýchaně a hrubě zní jeho vlastní hlas nepotlačovanou touhou:
„Mon Dieu, Javerte! Pokud to opravdu chceš, budeš se muset víc uvolnit-“
Čistě instinktivně přitiskl rty na místo na zátylku Javertova krku těsně pod uchem. Zcela nečekaně mu to druhý muž dovolil. Mírně zaklonil hlavu, odhalil víc rozlohy svého hrdla a poskytl Jeanovým rtům více prostoru k průzkumu prostřednictvím drobných polibků.
Jean obtočil paže kolem Javertova pasu. Nechal své prsty toulat se po teplé hladké kůži žaludku, žeber a břicha pod nimi. Téměř omámeně přitom pohupoval boky v pomalém neuspěchaném tempu ve snaze udržet co nejdéle lahodné tření pro svůj penis v nádherné sladké úžině dozorcových stehen.
Neuvědomil si, že se pohybují společně, dokud z Javertova hrdla neuslyšel nízké zasténání a neucítil, jak mladík vědomě přimkl svá stehna k sobě čímž dopřál Jeanovi ještě těsnější a příjemnější útočiště pro jeho tvrdost. Zbytek dozorcova těla byl v trestancově náruči překvapivě povolný, nakláněl se vstříc jeho dotekům spíš než aby se jim vyhnul.
Jean nepřestal líbat Javertův zátylek a část ramen odhalených límcem košile, když se znovu pokusil nasměrovat svůj penis k dozorcovu otvoru. Tentokrát se mladší muž snažil spolupracovat ze všech sil. Předklonil se co nejvíce dokázal na délku paží dlaněmi opřený o kámen před sebou, nohy roztažené doširoka od sebe seč mu omezení látkou kalhot umožňovalo.
Jean si všiml, že pohyb mezi Javertovými stehny byl mnohem příjemnější i plynulejší, jakmile se na kůži začal hromadit pot. Plivnul si tedy do dlaně pořádnou dávku slin, kterou nanesl na svou erekci.
Tentokrát se zdálo, že by jeho pokus mohl být úspěšný. Těsná bariéra Javertova zadku nepatrně povolila pod mírným tlakem hrotu Jeanova žaludu. Horko a těsnost hladkých stěn, které jej v ten moment obklopilo, bylo nepopsatelnou rozkoší, jakou si do té doby nedokázal představit. Vynaložil velké úsilí odolat nutkání zanořit se hlouběji v touze zažít ještě víc z toho pocitu. Postupoval pomalu, bedlivý k reakcím těla, které takovým způsobem dobýval.
Javert byl tichý. Z jeho úst nepřišla žádná stížnost, ale Jean viděl jeho svaly, opět napjaté.
Pohladil vyklenutá záda mladšího muže lemovaná pletenci příliš tuhých svalů:
„Uvolni se-“ řekl mírně.
Pokušení být plně obalen v těsném horkém tunelu, bylo opravdu silné. S každým jeho dalším výpadem boků a pokusem proniknout hlouběji bylo Javertovo tělo ještě nepoddajnější.
„Zatraceně! Pokračuj-“ Javertův příkaz zněl více jako zlomený vzlyk.
Dozorcova bronzová kůže byla pokrytá krůpějemi potu z vynaložené námahy. Jeho tupé nehty drápaly po kameni ve snaze odpoutat svou pozornost od pocitu, že jsou jeho útroby trhány na kusy obrovským rozžhaveným pohrabáčem. Nedokázal udržet nohy v klidu. Měl pocit, že si pravděpodobně poškodil lýtkové svaly, jak je napínal až k prasknutí a kýval se na špičkách v iracionálním pokusu zmírnit mnohem nesnesitelnější bolest v zadku. Musel uznat, že Valjean je monstrum ve většině myslitelných významů toho slova. Ani tak se nehodlal vzdát.
Jean měl na denní bázi kolem sebe příliš mnoho bolesti a utrpení než aby byl ochotný, je někomu jinému zbytečně působit. Bez ohledu na to, že ten někdo neústupně trval na tom, že si to přeje.
„Já nemůžu… ne takhle-“ nedokázal ignorovat sotva slyšitelné barvité nadávky - projevy nepohodlí, ve kterých už Javert nebyl tak úspěšný je skrýt.
Jean ani nedokázal udržet své vzrušení, když se pod ním mladší muž vyloženě svíjel bolestí. Nechal svůj ochablý penis vyklouznout z již dobytého mělkého území Javertových útrob.
„Neopovažuj se!“ dozorce varovně zasyčel v posledním pokusu zachovat si alespoň zbytky důstojnosti. Vlastní tělo jej zklamalo obzvlášť ponižujícím způsobem a soucit vězně byl posledním hřebíkem do rakve jeho hrdosti.
„Pokud mě odmítá přijmout, tak má tvá zadnice zřejmě víc rozumu než tvá hlava. Měl bys jí poslechnout-“ Jean mrzutě odsekl na oplátku.
Nevěděl, jestli je víc naštvaný na sebe nebo na Javerta za to, že jej takové zkoušce vystavil a ještě měl tu drzost působit dotčeně z toho, že se Jean nechtěl projevit jako bestie, a nezkušenému mladíkovi odmítl ublížit.
Dozorce proti vězni opět stanul čelem. Dokázal ze své tváře vymazat veškeré pocity, které vřely v jeho nitru a nutily jej v porážce zalézt do nejbližšího rohu a zůstat tam pokud možno navždy nebo raději rovnou zemřít hanbou:
„Odmítáš tedy? To je tvé konečné rozhodnutí?“ alespoň, že jeho hlas dokázal znít chladně a nezasaženě jako obvykle.
Jean místo odpovědi jen lhostejně pokrčí rameny. Věděl, že ve skutečnosti na jeho rozhodnutí jen málo záleží. Pokud by si dozorce usmyslel, mohl si nalézt způsob, jak si prosadit svou cestu. Nebo se vězni pomstít jinak.
Javert však jen příkře prohlásil:
„Dobře. Pak jsme tedy spolu hotovi.“
Chystal sesbírat z podlahy části své odložené výstroje, mělo to být jednodušší než sesbírat svou hrdost. Ani to mu však nebylo umožněno.
„Co si myslíš, že děláš?“ trestanec dozorce hrubě chytil za loket a přitáhl k sobě, „Ještě jsem s tebou neskončil.“
Jean nepřemýšlel o tom, co by pro něj tento obrat mohl znamenat, ani o důsledcích, jaké riskuje, pokud se mýlí a strážce špatně odhadl, předtím ani potom, co dal na svůj instinkt, a rozhodl se jednat podle svých tužeb.
„Nemohl bych být tak krutý, abych tě odsud nechal odejít nespokojeného nebo ano?“
Strážce Javert ještě nikdy neudeřil vězně mimo rámec povolených a určených trestů, který by si to nezasloužil svou neposlušností nebo porušením pravidel, Valjeanův drzý tón jej k tomu však přímo vybízel. Musel být blázen, když dovolil tomuto hrubému stvoření s ním mluvit a jednat takovým způsobem, jakým by nikomu jinému nedovolil.
Pokoušet se od sebe tento kolos v podobě muže odtlačit bylo však stejně nemožné jako pokoušet se pohnout skálou. S bolestnou jasností si uvědomoval, jak snadno by mu tento hrubián mohl skutečně ublížit. Ke své ještě větší hanbě, však také nedokázal popřít, jaký vliv na něj právě takové zacházení má.
„Pusť mě!“ vyzval ho se vší přísností, jaké byl schopný, když jej jeho tělo opět zrazovalo, tentokrát však odlišným způsobem. Usoudil, že na jeden den, bylo jeho ponížení víc než by dokázal snést.
„Tady mi neporoučíš!“ zavrčel vězeň dozorci do obličeje. Až příliš mnoho si užíval tuto krátkodobou výměnu rolí.
„Lehni si!“
Javert si nevšiml, jak nenápadně byl manipulován k slamníku na podlaze, dokud do něj silnější muž nestrčil a nepřinutil ho zády tvrdě padnout na matraci.
Jean necítil příliš výčitek svědomí z toho, že se mladý dozorce možná lehce pohmoždil při pádu, měl přesný plán jak mu případné nepohodlí vynahradit a navíc se nezdálo, že by mladíkovi drsnější zacházení nějak vadilo. Spíš naopak. Nebyl to strach, co Jean viděl v jeho očích, když se k němu na slamníku připojil, ale vzrůstající hladová touha.
Opřený o lokty v rámci možností pohodlně, Javert zvědavě vyčkával na Jeanovo další počínání.
„Tohle se ti líbí, že ano, když ti vězeň slouží?“ zavrčel Jean, přitom jak zbavoval dozorce vysokých bot.
Javert to neshledal hodným odpovědi. Nebyl si jistý, zda by dokázal nalézt vhodná slova. Jeho hrdlo a ústa se cítila náhle vyprahlá. Poté, co si alespoň navlhčil rty jazykem, dokázal je pouze zformovat do lehce ironického úšklebku, čímž ještě více podnítil trestancův zápal.
Ochotně nadzdvihl boky, aby vězni usnadnil zbavit jej i kalhot. Tento sled událostí nemohl být více odlišný od scénáře, který si sám pro sebe Javert pro dnešní večer připravil. Nenáviděl to. Nedokázal však v sobě momentálně najít dostatek lítosti, že záležitosti pod vedením Valjeana probíhají mnohem lépe. Dokud Javert věřil, že to po čem toužil a zároveň se toho obával, má ve svých rukou, cítil nervozitu, která vedla k předchozímu selhání. Mohl na vlastním těle poznat, že by kromě bolesti, neměl nic z toho, kdyby jej vězeň hrubě vzal, tak jak Javert původně zamýšlel. Ačkoliv bolest byla právě tím, co jediné by si za svou zvrácenou touhu zasloužil. Usoudil, že na lítost i vinu bude dost času později.
Nyní ani nedokázal podlehnout studu, jakmile vězňův hladový pohled spočinul na Javertově částečně vztyčeném mužství dychtivě sebou škubajícím potřebou, když na něj byla zaměřena trestancova plná pozornost. Nemohl popřít jak moc ho vzrušovala převaha, jakou nad ním silnější muž měl. Ačkoliv jej rozčiloval samolibý úsměv, jaký toto poznání vyvolalo na Valjeanově tváři.
Jean si dal na čas prozkoumat a důkladně si zapamatovat i tyto doposud neprozkoumané části Javertova těla v podobě jeho dlouhých nohou. Prohnětl lýtka, která byla mnohem lépe osvalená a tvarovaná než by se na první pohled mohlo zdát.
Ze zvědavosti se drsnou tváří otřel o husté ochlupení pokrývající holeně, jen aby zjistil, zda je skutečně tak měkké jak vypadá. Zjistil, že ano. Tiše se zasmál svému objevu – jeho dech polechtal Javerta na kůži.
Jak postupoval, vtisk zběžné polibky na kostnaté výběžky kolen.
Vnitřkům stehen, která mu před chvílí dala poznat takové potěšení, věnoval zvláštní pozornost. Jemně okusoval měkké maso a pak následně olizoval a líbal pohmožděnou kůži. Strništěm svých vousů bezmyšlenkovitě škrabal citlivé maso, zvláštně udivený a okouzlený tím, že tak tvrdý muž má na svém těle tak měkká a příjemná místa. Javert se proti němu bezmocně svíjel.
Jean musel uznat, že je na tom něco vzrušujícího, mít tohoto přísného dozorce tak docela ve své moci. Bez odporu pro něj doširoka roztáhl své nohy, aby se mezi ně mohlo trestancovo mohutné tělo snadno vejít. Byl v docela bezbranné pozici držený jeho silou s lýtky přehozenými přes Valjeanova široká ramena. Jean by si s ním mohl snadno dělat, co by chtěl. Z toho poznání se mu skoro točila hlava.
Zjevně nebyl jediným, kdo tím byl zasažen.
Dozorcův pohled postrádal obvyklou ostrost. Byl plně zaměřený na vězně stejně, jako tomu bývalo ve službě. Působil však zvláštně zamlžený, jako by důstojník podlehl omámení, které nutilo jeho tělo se plně ohnout před vůlí silnějšího muže.
Tvář i část hrudi se zdály horké studem.
Jeho penis se hrdě čněl z černého hnízda neuspořádaného zkrouceného ochlupení, přímo žadonil o pozornost krůpějemi prvotní touhy lesknoucími se na vršku žaludu.
Javert se proti své vůli znovu nepatrně napjal nervozitou, když se trestancova drsná ruka zmocnila jeho varlat. Přinutil se věřit, že jej vězeň příliš nezraní, ať už měl v plánu s křehkým kouskem jeho anatomie- cokoliv.
Nedokázal by říct, jestli tichý nedůstojný zvuk, jaký se posléze vydral z jeho hrdla, byl způsobený úlevou nebo potěšením, když s ním bylo zacházeno tak jemně téměř uctivě. Valjean jen potěžkal váhu ve své ruce, pak ho jemně sevřel v dlani. Mozolnatým palcem přitom hladil spodní stranu penisu.
„Budeš první a dost jistě i poslední pro koho tohle dělám-“
Javert ta slova sotva slyšel, jako by ani nebyla určena jeho uším. Než mohl plně porozumět jejich významu, byl pohlcen mokrým teplem trestancových úst.
Nikdy by jej nenapadlo… ale ah!
Veškeré jeho myšlenky se rozplynuly a existence světa se smrskla na jeden jediný dokonalý pocit mokrého jazyku olizujícího Javetův úd.
Jean se zašklebil nad chutí esence vycházející z otvoru v houbovitém hrotu. Byl hnán zvědavostí to vyzkoušet. Nikdy předtím necítil sebemenší touhu se do toho zapojovat se svými spoluvězni. Nenechal by se k tomu přinutit a nenabídl by to dobrovolně z obavy, aby to nebylo ostatními vězni považováno za slabost. Jeho hrozná pověst bylo to jediné, co jim zabraňovalo si k němu cokoli dovolit. Bylo zvláštní vědět, že ze všech mužů v tomto bezbožném světě, je mladý dozorce ten jediný s kým je bezpečné to vyzkoušet aniž by to pro Jeana mělo nějaké důsledky. A bylo osvobozující vědět, že jako jeden z mála činů v tomto bezprávném místě, právě toto rozhodnutí mohlo být jedním z mála možných projevů Jeanovi svobodné vůle.
Bylo to sladké mučení při kterém se Javert rychle naučil svou lekci: že nemá požadovat víc než by byl jeho mučitel ochotný mu poskytnout.
Předtím o tom neuvažoval, že by se mu mohlo líbit, mít na sobě trestancova ústa. Nebyl si ani jistý, jak by o to měl požádat. Ale když k tomu došlo…
Nemohl se toho pocitu nabažit. Jeho bedra převzala plnou kontrolu nad jeho rozumem. Marně se snažil hledat víc. Vězňova ruka držící jeho varlata byla stále stejně jemná, zatímco jeho jazyk hladce klouzal po dozorcově hřídeli právě tolik, aby jej udržel na hraně, ale ne dost na to, aby dozorce mohl dosáhnout vyvrcholení.
Byla to Javertova chyba, pohnout se příliš prudce a způsobit si tak bolest. Náhlý šok mu vyslal jiskry vzrušení po celé páteři. Donutil se zůstat klidný a nechat na uvážení svého mučitele, kolik potěšení mu dopřeje. Vědomím toho, že vězeň je ten, kdo má nyní plnou kontrolu nad jeho tělem a Javert je mu vydán na milost, to celé pro něj dělalo nějak sladší a přinášelo mu ještě více vzrušení.
Jean pro tento čin nebyl tak zapálený jako dozorce. A popravdě, neměl žádnou touhu cítit penis jiného muže hluboko v hrdle, tak jak si to od něj nechal líbit mladý strážce, když mu tuto službu poskytoval. Bavilo jej však rty zkoumat sametovou hebkost kůže, jemnější než na zbytku mužova těla. Líbilo se mu na svém jazyku cítit pulsovat krev proudící v dozorcových žilách, tak výrazných právě na tomto orgánu. Byl to nejvíce exaktní důkaz toho, že tento tvrdý, neústupný symbol vězeňského pořádku, je živý člověk z masa a krve - a jako takový může být ohýbán a formován. Nebylo ani špatné, na svém jazyku cítit jeho příjemně horkou váhu, když se Jean uvolil a vzal z něj trochu více do úst. Nejvíce jej však bavil Javert sám. Způsob, jakým se pod Jeanem svíjel, tiché nevědomé zvuky rozkoše, které přitom vydával - docela ztracený v potěšení. Vědomí toho, že Jean musí být tím prvním a jediným, kdo mu takové potěšení přináší mu způsobovalo skoro závrať. A připomínalo mu jeho vlastní erekci, opomenutou, nepříjemně se tísnící v jeho kalhotách.
Jean si vybavil vše, co spolu dnešní noc dělali. Napadlo jej, jaké by to muselo být, mít možnost, přinášet si navzájem potěšení ve stejnou dobu. Už věděl docela jistě, kde by si přál, aby jeho penis hledal uvolnění…
Poloha byla o něco lepší, než když to zkoušeli předtím. Jean měl docela dobrý výhled na to co dělá a byl si o něco jistější tím, co dělá, když prstem roztíral své plivnutí po okraji dozorcova konečníku.
Javert byl mnohem více uvolněný a Jeanův široký mozolnatý prst do něj po první článek vklouzl docela hladce.
Jean nespěchal. Pomalu zasouval a vysouval prst z mladíkova těla, kroužil po obvodu – uvolňoval napjaté svaly okolo, dával si přitom pozor na pravidelný přísun slin usnadňujících cestu. Dostal se tak dál než byl předtím se svým penisem, ale stále to nebylo dost…
„Hloupé, domýšlivé štěně. Myslel sis, že můžeš vzít mého ptáka, když sotva zvládneš vzít jediný můj prst-“ frustrovaně zamručel.
Byl na mladíka naštvaný za to k čemu se Jeana snažil vyprovokovat, když viděl, jaké úsilí stálo to provést bezbolestně. Nechápal, jak mohl být někdo tak hloupý, že by si chtěl takovým způsobem nechat ublížit, a rozčilovalo ho to. Ještě více ho rozčilovalo, že si dozorce myslel, že by byl Jean schopný to udělat.
„Pokračuj, zvládnu to… tentokrát ano-“
Jean zaznamenal pohyb, jakým si dozorce odhodlaně přitáhl kolena k hrudi a držel je tam, aby udržel svůj otvor co nejvíce otevřený.
Jean zkusil prst zasunout ještě hlouběji. Pokusně s ním uvnitř zakroužil. Fascinovala ho hladkost i horkost podivně pevných a zároveň pružných stěn okolo. Nikdy předtím nic takového nepoznal. Nechal se unést tím pocitem.
Možná až příliš.
Zvuk, který se ozval z dozorcova hrdla Jeana polekal. Nechtěl mu působit bolest.
Chystal se stáhnout z jeho těla jen proto, aby zjistil, že je v něm uvězněný. Dozorcův otvor byl těsně utažený kolem jeho prstu, jako by se ho mladík v sobě snažil zoufale zadržet.
Dozorce vypadal stejně udiveně, jako se Jean cítil. Čerň jeho zornic doširoka rozšířených téměř zakrývala přirozenou barvu jeho očí. Jeho kůže vyzařoval horkost a tvář se zdála podivně uvolněná způsobem, jaký si Jean nedokázal představit.
„Nepřestávej-“ zněl zadýchaně, zdálo se, že obtížně hledá slova.
„Je- je to dobré...“ jeho hlas byl vzdálený jeho obvyklému panovačnému tónu, působil spíš zmateně a možná i zoufale.
Po předchozích zkušenostech, Jean nebyl příliš nakloněný věřit slovům stráže, věděl, že mladík je příliš tvrdohlavý než aby se mu v tomto dalo věřit.
Jeho penis však nedokázal lhát. Když ho Jean vzal opět do ruky, byl tvrdý, pulsující potřebou, se sekretem konstantně vytékajícím z jeho špičky.
Jean znovu pohnul prstem v Javertově těle. Zvuk, který přitom vyšel z mladíkova hrdla byl ten samý, co předtím, nyní poznatelný jen jako projev nejhlubší živočišné potřeby. Jean nemyslel, že by jej někdy mohlo omrzet ho slyšet. Byl zvědavý, jaké další zvuky by mohl z hrdla tohoto zdánlivě stoického strážce, získat. A jaké potěšení by mu mohlo jeho tělo přinést.
Našel ustálené tempo mezi svou rukou hladící Javertův penis a prstem zkoumajícím jeho tělo zevnitř, působící mu tak dvojité potěšení.
Netrvalo to dlouho než se dozorce vzepjal a jeho horké semeno v prudkých dávkách potřísnilo jeho vlastní břicho i ruku trestance.
Dozorce se vyčerpaně zhroutil na matraci. Jeho hruď se zdvíhala a klesala namáhavým dechem jako by právě uběhl nejmíň pět lig.
Jean si bezděky otřel potřísněnou ruku do vězeňských kalhot.
Jeho vlastní zanedbávané vzrušení se domáhalo jeho pozornosti, nemyslel si, že dokáže čekat než se dozorce zotaví ani neměl jistotu, že mu mladík bude ochotný oplatit laskavost a dopomoci Jeanovi k jeho vyvrcholení, potom co už dosáhl svého.
Měl dnešní noc víc štěstí, než kdy mohl doufat, rozhodl se tedy štěstěnu vyzkoušet ještě jednou.
„Zůstaň tak-“
Dřív než se strážce mohl úplně posadit, Jean jej obklíčil koleny po stranách jeho boků.
Byl potěšený, jak poslušně dozorce otevřel ústa, jakmile Jean osvobodil svůj ztopořený penis z kalhot.
Bylo to příliš dobré, aby mohl vydržet déle než sotva pár uspěchaných pohybů své ruky.
Znovu v hrudi pocítil tu neznámou emoci se kterou se dnes večer již setkal. Stále ji nerozuměl, ale vedla jej k tomu, svým semenem majetnicky označit dozorcovu tvář i můstek nosu.
Jistě, mladý strážce měl oproti Jeanovi nepopiratelnou výhodu – až se jej nabaží, bude si moci hledat jiného milence i mimo zdi vězení. Možná takového, který mu dá lépe to po čem touží, ač se jeho přání zdá jakkoli kruté či nesmyslné. Ale jednou provždy, Jean od teď bude navždy tím prvním, který označil jeho kůži.
Byl to v pravdě krásný pohled. Perleťové zbarvení Jeanovi esence kontrastně vystupujících na dozorcově pleti zardělé prožitou vášní. Jeho oči- obvykle tvrdé a chladné – tak jasně zářící.
„Budeš moje smrt!“
Jean bezmyšlenkovitě zasténal, když dozorce vzal jeho již ochabující penis do úst a počal jej náruživě čistit jazykem.
Když se zdálo vše hotovo, Jean se postavil na nohy a upravil si oblečení, připravený vrátit se k jejich obvyklým rolím dřív, než by mohl udělat něco neuvážlivě hloupého.
Po zbytek času se zdráhali navzájem pohlédnout jeden druhému do očí.
Bylo pak zvláštní oslovit dozorce, když už byl očištěný od stop na svém těle, opět plně ustrojený do své uniformy:
„Bylo by třeba něco víc než sliny. Pokud to seženeš, dám ti to, co chceš-“ řekl Jean prostě.
Javert cítil nepřekonatelnou potřebu vězně usadit na patřičné místo. Jak jen se mohl opovážit cokoliv po něm požadovat? Stud a lítost nad tím, co mu vše dovolil, jej hrozili rychle přemoci. Umožnil překročení hranic, jaké by bylo obtížné nastavit zpět. Ovšem kdyby to nedovolil, trval by na dodržování přirozené hierarchie… Jeho svědomí by bylo ještě více obtěžkáno vinou. Nemohl by mít jistotu, že vězeň se do neřestných činů k jakým jej svedl zapojuje dobrovolně, nikoliv z obavy před potrestáním, kdyby nevyhověl.
Dozorce přitlačil špičku svého obušku k hrdlu vězně, aby zdůraznil své následující varování:
„Neradil bych ti, pokoušet se být na mě drzý, kdekoli jinde mimo tyto zdi!“
Jean neohroženě odvrátil dozorcovu zbraň od sebe načež hrubě odvětil:
„Můžeš být klidný. Jediný tvůj klacek, se kterým se toužím setkávat zblízka, je ten, který máš v kalhotách.“
Necítil se zklamaný chladným chováním stráže neboť neočekával, že to co spolu prožili by mezi nimi mohlo něco změnit.
Od jejich setkání uplynulo několik týdnů, během kterých Jean získal jistotu, že se mu dozorce vyhýbá. Jistě, plnil vůči vězni všechny své služební povinnosti, tak jako u všech ostatních, bylo však příliš zřejmé, že záměrně omezuje jejich kontakt na nezbytné minimum a důsledně dbá na to, aby se ani na chvíli neocitl sám ve společnosti vězně.
Jeana toto chování - z jemu nejasného důvodu – iritovalo.
Věděl, že si nemá dělat žádné naděje o tom, co mezi nimi bylo, a také věděl, že by měl být vděčný, že se strážný, vzhledem k tomu, jak se k němu Jean choval při jejich posledním setkání, nerozhodl Jeanovi ze msty znepříjemnit život, tak jak by určitě mohl. Nedokázal však dostat myšlenky na mladého strážce ze své hlavy.
Nemohl říci, že by se nesnažil.
S hořkostí si vzpomněl na příležitost, při které se pokusil oslovit jednoho z čerstvých vězňů. Nepamatoval si jeho jméno a pro Jeana nebylo ani důležité. Vybíral si ho podle vzhledu. S drobnou postavou, kudrnatými ryšavými kadeřemi, bledou pletí posetou pihami, mladík nemohl být odlišnější od muže, který pronásledoval Jeana ve fantaziích. K Jeanově smůle, byl však mladík odlišný i svou povahou. Poslušně před ním poklekl, když ho k tomu starší vězeň vyzval. V jeho očích však nebyl žádný oheň, který Jeana tak uchvacoval na mladém strážci. Žádná vášeň v jeho těle. Jen strach. Jean to nedokázal. Poslal zmateného chlapce pryč a ten večer mu věnoval svůj příděl jídla.
Tento ojedinělý incident, zanechal v Jeanovi hořkou pachuť a připomenul mu, jak moc velkou převahu nad ním má dozorce ve všech ohledech.
Pokud by byl rozumnějším mužem, pravděpodobně by to tak nechal být. Ale rozumnost nebyla zrovna tím, čím by v této fázi svého života vynikal.
Pravidelná pobožnost, vězněným duším příliš útěchy neposkytovala. Dala se spíš považovat, za další formu trestu. Věčně opilý kaplan, hrozil sírou a věčným zatracením v plamenech pekelných pro všechny hříšníky, což ve většině přítomných budilo spíš ponuré veselí, když ne rovnou opovržení vůči další instituci slibující jim utrpení i po smrti.
Jean nebyl výjimkou. Příliš se nestaral o to, co zbylo z jeho duše, když každý den jeho tělo trpělo pod údery bičů.
Nucené shromáždění ve vězeňské kapli, však skýtalo dobrou příležitost pro to, co se chystal udělat.
Vybral si místo nejvíce stranou od ostatních, aby to nebylo nápadné, ale poskytovalo dost soukromí před zrakem a sluchem ostatních vězňů i stráží majícími nad vězni dozor. Nebylo to tak obtížné, neboť to bylo dalším důkazem toho, že až na odlišnost mezi vězněnými a vězniteli v barvě jejich mundúrů, žádný příliš velký rozdíl mezi nimi není. V zadních řadách příslušníci obou skupin, hráli karty a nebo se věnovali osobním rozhovorům pronášeným tichými hlasy. Bylo to veřejné tajemství, že pokud měl službu jeden konkrétní dozorce, jeho služebně starší kolegové nepotřebovali věnovat tolik pozornosti svým povinnostem, protože jeho ostrému zraku by neunikl žádný vězeň, který by se chystal zneužít příležitost k páchání nepravostí. Bylo také pravdou, že žádný z vězňů by se o to ze strachu ani nepokusil.
Tedy pokud si získat dozorcovu pozornost, nebylo právě vězňovým cílem.
Jeanovi k tomu stačilo málo. Jen klečet na koleni, mít hlavu sklopenou a být okázale nenápadný při pohrávání si s řetězem od okovu na svém kotníku.
Vycenil zuby v zlomyslném úsměvu, jakmile se v jeho zorném poli objevil pár důvěrně známých naleštěných vysokých bot. Omyl byl vyloučen. Žádný jiný z dozorců v celém Toulonu, tak úzkostlivě nedbal o svůj perfektní zevnějšek, jako Javert.
„Co děláš?!“ zasyčel tiše dozorce. Obuškem přitom šťouchl vězně do rukou.
Jeanův úšklebek se prohloubil. Obrátil prázdné ruce dlaněmi vzhůru jako kejklíř na tržišti, který právě před jednočlenným publikem úspěšně provedl svůj trik.
„Vyhýbáš se mi. Jen jsem chtěl vědět, jestli už tě to přestalo bavit nebo sis už za mě našel náhradu?“
„Nemusím se ti zpovídat!“ odsekl dozorce.
Zuřil sám na sebe, jak snadno se nechal napálit tímto podvodníkem.
Po páteři mu přeběhla vlna hrůzy, když se mu trestancova ruka začala plazit přes lýtko obalené v naleštěné kůži holínky, po vnitřním švu kalhot směrem k jeho slabinám.
Trestancův hlas duněl varovně nízko:
„Možná by si toho ani nikdo nevšiml, kdybych tě právě teď a tady potěšil svými ústy?“
Javert nedokázal skrýt svou hanbu, jakou reakci těla v něm vězňova oplzlá nabídka vyvolala.
„Nemůžeme…“ ze všech sil se snažil neznít tak slabě, jak se cítil. „Nestane se to, když jsem ve službě!“ připomínka povinností vrátila do jeho hlasu rozhodnost.
„A až ve službě nebudeš?“ Jean nedokázal v hlase zamaskovat triumf.
Projevil slitování a odstranil svou ruku z dozorcova těla. Překvapivě neměl žádnou touhu, hrdého muže ponížit na veřejnosti.
Javert skoro litoval ztráty fyzického kontaktu s vězněm. Jeho zkaženost pravděpodobně neznala hranic, když si tajně přál, aby vězeň splnil svou výhrůžku.
Když už musel přiznávat porážku, mohl přitom alespoň dát průchod své jedovatosti:
„K mé smůle, jsi otrava, jakou nemohu tak snadno odstranit ze své krve.“
Nenáviděl, jak jeho slova vyvolala v trestanci zjevné pobavení:
„Bral bych to skoro jako lichotku-“
„Vylož si to jak chceš, nezajímá mě to.“ Javert odsekl. „Dám ti vědět, kdy bude vhodný čas se sejít-“ dodal než ustoupil z vězňova dosahu.
Nenáviděl vězně za to, že mu připomněl, jakou kontrolu má nad jeho tělem zrovna tak, jako nenáviděl to, že si vězeň byl touto skutečností, tak jistý. A v neposlední řadě: Javert nenáviděl také to, jak velmi tato vězňova sebedůvěra vzrušovala Javertovo neukázněné tělo.
Tentokrát byl Javert klidný a plně vyrovnaný, když se opět ocitl v místnosti zamčené zevnitř ve společnosti vězně. Sám sebe se snažil přesvědčit, že tento klid pramení ze znalosti toho, že na rozdíl od svého předchozího neúspěšného pokusu, nyní ví předem, co má očekávat, a rozhodně to nemá nic společného s nepatřičnou důvěrou v to, že mu vězeň nezpůsobí bolest, když právě přání očekávané bolesti bylo důvodem, proč si vybral vězně - s pověstí nejbrutálnější bestie ze všech – aby mu to udělal. Ostatně, žádné z těchto hrubých zvířat, nebylo nikým komu by se dalo nebo mělo věřit.
Nebylo snadné ze svého nevysokého platu nashromáždit dost volných finančních prostředků bez toho, že by narušil své chatrné úspory, aby mohl obstarat to, co po něm vězeň požadoval a ještě více času zabralo sebrat odvahu k tomu, aby využil jedné z mála příležitostí, kdy měl osobní volno a navštívil krámek apatykáře ve městě. Ačkoliv se mu podařilo působit navenek klidný, uvnitř hořel hlubokým studem a třásl se hrůzou z toho, že by na něm prodejce mohl nějak poznat k jakému skutečnému účelu bude použito jeho zboží, když po něm Javert neobratnými slovy jen polovičaté pravdy, požadoval něco na uvolnění a usnadnění masírování namožených svalů po dni náročné práce. Mohli použít vazelínu nebo technický olej, kterého bylo ve vězení dostatek k nejrůznějším účelům, ale nějak si nebyl jistý, že by s jeho výběrem byl Valjean spokojený a Javert nechtěl riskovat ještě větší ponížení tím, že by ho vězeň znovu odmítl.
Nyní tuto těžce získanou nádobku s kluzkou bylinnou emulzí uvnitř podával do ruky vězně spolu se strohou informací:
„Použij to na sebe, když musíš. O to ostatní jsem se již postaral-“
Podařilo se mu udržet z hlasu rozpaky při vzpomínce na to, jak sám sebe neohrabaně otevíral prsty a připravoval v malém prostoru důstojnické latríny – jediného místa, kde mohl nalézt dostatek soukromí k tak hanebnému činu. Přišlo mu to méně ponižující než čelit podivné nesnesitelné jemnosti vězně, kdyby ho nechal, aby ho připravoval sám.
Jean otevřel nádobu a zvědavě k ní přičichl. Příjemná vůně bylinek, byla to nejčistší, co za dlouhé roky ve vězení cítil. Přinesla zpět dávno zapomenuté vzpomínky a možná právě teď ze všeho nejvíc byl podobný zvířeti, jaké z něj udělali, když opět zatoužil po svobodě zelených plání a lesů své domoviny spojených s touto vůní.
Přinést myšlenky zpět do své aktuální přítomnosti, pro něj nebylo tak pochmurné, když se pod ním lákavě rozprostíralo tělo mladého dozorce dychtivé očekáváním.
Pragmatický muž, jakým se dozorce zdál být, si opět ponechal svou košili na sobě – pro zamýšlený účel nebylo nutné být zcela odhalený. A však poučený z předchozího neúspěchu, se sám zbavil ostatního oblečení, aby nepřekáželo před tím než se položil na záda na matraci; s koleny přitaženými k hrudi do pozice, která se při jejich posledním setkání osvědčila.
Vědomí toho, že se sám takto dobrovolně nabídl vězni, jej naplňovalo směsicí horkého studu a ponížení, které jeho penis plnilo krví a činilo ho plačícím a toužícím po vězňovu doteku, ještě dříve než vůbec mohlo k něčemu dojít.
Javert těmto svým konfliktním pocitům nerozuměl a odmítl se myšlenkou na ně zabývat, tak jako se odmítal zabývat většinou jiných myšlenek.
Předtím než kluzkou tekutinu použil na svůj penis, Jean ji zkoumavě promnul mezi prsty, aby ověřil, zda bude mít skutečně požadovaný účinek.
Neubránil se zasténání rozkoší, jakmile jeho ruka kluzká emulzí hladce klouzala po jeho erekci. V Toulonu to nepřipadalo v úvahu; do doby než jistý mladý divoký strážce probudil jeho tělo. Ale ani ve svém mládí se Jean takovým činům sám na sobě příliš často neoddával, a chudoba, která jej přivedla do vězení, by mu jen těžko umožnila, opatřit si pro sebe něco tak pěkného jako vonný olej k zpříjemnění tohoto zážitku.
Donutil se přestat se hladit, neboť si nedokázal být jistý sám sebou, že by mohl vydržet dostatečně dlouho, když se před ním rozprostřela dozorcova díra, tak nevinně růžová, lákavě se lesknoucí olejem a uvolněná na okrajích.
Pozvání jakému nebylo možné odolat.
Jean zůstal v údivu, jak snadno jej tentokrát tělo mladého strážce přijímalo.
Přesto s veškerým sebezapřením: donutil své boky zůstat klidné, jeho čelo bylo svraštělé soustředěním, když svou tvrdou délku pomalu píď po pídi nořil do měkkých peřejí útrob jiného muže.
Přišlo mu to jako zázrak - skutečné zjevení- jakmile se jeho penis celý až po kořen ocitl v tomto pevném horkém objetí.
Bylo to neuvěřitelné!
Něco, co by nebylo možné popsat slovy ani kdyby to uměl a měl dar o tom psát.
Dopřál jim oběma čas si zvyknout než se začal pohybovat.
Docela se nechal pohltit pocitem naprosté dokonalé blaženosti, jaký ještě v životě nezažil.
Nestaral se o litanii převážně rouhačských kleteb samovolně mu plynoucí ze rtů.
Jeho mysl se cítila blaženě prázdná a jeho tělo svobodné.
Přesto se našel trpký trn otravující mu tuto absolutní radost bodající Jeana rovnou do srdce a nechávající tam po sobě svůj jed v podobě zášti.
Když promluvil v záměrné hrubosti svých slov dal průchod své hořkosti:
„Jsi zvláštní člověk, Javerte. Necháš se šukat vězněm, ale nemáš dost kuráže mu přitom hledět do očí!“
Možná by raději vzal svá slova zpět, když dozorce poslušně otevřel oči a podíval se na něj.
Vina a stud, který v nich Jean mohl číst jej hluboce zasáhla, tak, že to byl nyní on, kdo strážcův pohled nedokázal snést.
Přinutil se opustit útulné sevření dozorcova zadku.
Zatrpklost vedla jeho ruku, uštědřit tvrdou facku na měkké maso dozorcova stehna a poznamenala drsností Jeanův hlas, když zavrčel příkaz:
„Otoč se na bok!“
Cítil hluboké uspokojení z toho, když dozorce bez okolků poslechl.
Jean zdvihl mladíkovu nohu a upravil úhel tak, aby jeho penis mohl proniknout, co nejhlouběji, když ho znovu hrubě vrazil do strážcova otvoru.
Už se nesnažil být příliš jemný, když znovu a znovu svým mužstvím protahoval dozorcovu úzkou díru.
Bezhlavě se hnal za svým potěšením, které si tak těžce zasloužil.
Možná, že dozorce bude chtít zapomenout tvář toho, kdo ho měl jako první, ale Jean se hodlal ujistit, že na to alespoň dozorcův zadek dlouho nezapomene.
Znovu ve své hrudi cítil ten neznámý pocit, který jej stravoval zevnitř, ale zároveň zvláštním podivným způsobem zaplňoval všudypřítomnou prázdnotu.
S tím pocitem v srdci a hlubokým hrdelním zavrčením na rtech prudce vyvrcholil a označil za své i vnitřnosti dozorce svým semenem.
Jean se cítil vyčerpaný a příjemně unavený tím nejlepším možným způsobem.
Jeho mysl se nacházela v místě blaženého limbu, kde neexistovala žádná bolest a jeho tělo se cítilo příjemně teplé přitisknuté k tělu druhého muže a uvnitř něj.
Zaplaven pocitem vděčnosti jaký nikdy k nikomu necítil, posunul ruku, aby vyhledal dozorcův penis.
Ke svému překvapení jej nalezl již měkký, mokrý a lepkavý dozorcovým vlastním ejakulátem.
Dozorce tiše zasténal, když Jean uvolnil svůj vyčerpaný penis z jeho otvoru.
Jeana probodl osten viny a studu. Dlouho nic takového již necítil a vězení z jeho mysli vypálilo existenci slov potřebných proto, aby se mohl omluvit.
„Ublížil jsem ti?“
Byl překvapený tím, jak ustaraně jeho vlastní hlas zní. Nemyslel si, že by ještě někdy k někomu mohl cítit něco jako starost.
Co měl Javert odpovědět?
Že ho vězeň zklamal, protože když jej bral proti sobě čelem, tak Javert očekával, že nad sebou uvidí šklebící se tvář bestie s vyceněnými tesáky trhajícího jej na kusy, radující se z toho, že dostala svou libru masa?
To byl pohled jaký Javert očekával a jaký by si zasloužil.
To byl správný a jediný způsob, jak měl vypadat vězeň, kterému se dozorce vydal do spárů.
Vězni byli ze své podstaty vrčící bestie ve kterých zbylo jen málo lidského.
Jejich tváře neměly být schopné vyjadřovat nic tak nevinného jako údiv nebo úctu, která by nevycházela ze strachu, ale z něčeho jiného – z něčeho posvátnějšího.
Jejich rty neměly být schopné vyslovovat rouhačská slova způsobem, který by zněl spíše jako nejupřímnější modlitba.
Vězni neměli být krásní.
Objektivně vzato, Valjean nebyl krásný.
Ne takovým způsobem, jaký by bylo možné si představit.
Jeho tvář byla neotesaná tvář venkovana s drsností znásobenou pobytem ve vězení.
Příliš velká ústa.
Křivý nos pravděpodobně na několika místech přeražený během vězeňských bojů, mu na dojmu oduševnělosti také nepřidal.
Ale byl krásný jiným způsobem.
Daleko děsivějším a nebezpečnějším.
Vnitřní síla a světlo ukrývající se pod zdánlivě tvrdou krustou zuřivosti a opovržení vůči světu, který ho odmítl jako první, čekající jen na to, až je někdo vysvobodí.
Javert to zahlédl jen krátce a nedokázal ten pohled snést.
Když vězeň vstoupil do Javertova těla a začal se v něm jemně pohybovat, věčné zamračení dodávající mu na vzhledu vzteklé bestie z jeho tváře ustoupilo a nahradil jej výraz soustředění.
Pak se v něm začal pohybovat.
Napětí v jeho obličeji povolilo a bylo to jako by praskla vnější tvrdá skořápka a něco jemného a dobrého se chtělo proklubat na povrch.
Ne, vězni v sobě určitě nemohlo mít nich jemného a dobrého, to Javert věděl jistě.
Věděl to jistě?
Bylo to matoucí a tak před tím raději zavřel oči, aby o tom nemusel dál přemýšlet.
A pak cítil vinu a stud za to, že se o tom vůbec pokoušel přemýšlet.
„Javerte?“
Starostlivost v hlase vězně Javerta otravovala.
„Pokud ti řeknu, že si to v dohledné době hodlám s tebou zopakovat, bude ti to dostatečným ujištěním k tomu, abys teď zmlknul a příště mě s takovými hloupými dotazy ani neobtěžoval?“
Vězňovo pobavené odfrknutí polechtalo Javerta na kůži.
„Možná-“
Jean se cítil absurdně lehký a bezstarostný natolik, aby tiskl měkké polibky na dozorcovu šíji a odhalené rameno.
Dozorce mu to dovolil.
Všechno, co Javert kdy věděl o tomto druhu spojení mezi lidmi, bylo to, že pro toho, kdo je na straně příjemce ať už je to muž či žena, to musí být ponižující a bolestivé.
Tento vězeň dnes otřásl i touto jeho jistotou.
Když se dozvěděl o své deviaci, která byla jen další z těch věcí vyčleňujícího jej ze slušné společnosti, zvláštně se mu ulevilo, že nikdy nebude tím mužem, který by byl schopný takovým nechutným způsobem ženám ubližovat. A cítil na sobě i jistotu, že nikdy nebude ani tím mužem, který by mohl být zdiskreditován a zkorumpován touhou po jiném muži.
Přišlo mu přirozené, chtít se podřizovat lepším, výše postaveným mužům, kteří jej společensky převyšovali. Neshledával na tom nic ostudného. A bylo to bezpečné, neboť takoví muži byli mimo jeho dosah.
Nerozuměl však tomu, jaké vzrušení v něm vyvolávalo podřizovat se vězni. A zároveň jak osvobozující a příjemné to pro něj bylo, když jej vězeň vedl jemnou autoritou bez toho, že by mu působil skutečnou bolest. Naopak mu ukázal takové potěšení, jaké si Javert nikdy nedovedl představit. A to, co v Javertových vzpomínkách i fantaziích bylo kruté a zvrácené přetavil v něco vzrušujícího a skoro přirozeného.
Javertova představivost ani omezená zkušenost s tímto tématem, jej nedokázala připravit na míru takové extáze - jen z toho, že by se v něm pohyboval penis jiného muže - která by jej přivedla na vrchol bez toho, že by se potřeboval sám sebe dotknout.
Ani jej nepřipravila na to, jak se následně bude cítit klidný a bezpečný, držený v objetí trestancových silných paží - s jeho rty jemně hladícími Javertovu šíji.
Muži, které znal nikdy nebyli jemní.
Klid a bezpečí nebylo rozhodně to, co by si dokázal a měl s tímto aktem spojovat.
Bylo to matoucí.
Bylo to špatně.
Bylo to nebezpečné protože to bylo dosažitelné.
Vězeň ho dokázal svými hrubými slovy a jemnými gesty příliš snadno ovládnout.
Bylo to však příliš silné pokušení a Javertovo tělo bylo příliš slabé, takovému pokušení odolat.
Ale tak jako sám sobě slíbil, že se vydrápe ze špíny kanálu do které se narodil a svého slibu dostál, tak si nyní přísahal, že se zbaví této zvrácenosti a osvobodí se od vlivu, který na něj vězeň má.
Než se tak stane, bude třeba učinit jistá opatření k minimalizaci škod.
Pro začátek bude muset stačit, že znovu nedovolí, aby jej vězeň mátl svou pozorností.
A jednou bude určitě dost silný, aby se od něj dokázal osvobodit docela.