Work Text:
Paříž, 1832
Muži se podívali jeden na druhého u stolu. Enjolras právě dokončil svoji motivační řeč. Nyní si sedl, aby se napil a svlažil mluvením vyprahlá ústa.
Generálův stav se rapidně zhoršil. Věděli, že se nedožije východu slunce. A právě to byla chvíle Přátel Abecedy, mladíků právě popíjejících levné víno v patře kavárny Musain, aby si vybojovali na barikádách místo ve společnosti pro sebe i veškerou pařížskou chudinu.
Snad pro celý svět, o tom snili. Na to spoléhal plavovlasý v jejich čele. Jejich hrdinství jistě inspiruje ostatní, a jednoho dne bude svět takový, jaký si ho představoval. Jen musel za pomoci svých věrných přátel učinit první krok.
R zvedl těžkou, opilou hlavu od stolu a než promluvil, pohlédl na něj. Nic nedokážeš, v nic nevěříš. Kdykoliv se podíval na Enjolrase, měla by mu v hlavě znít slova, která mu nedávno řekl. A zněla, chvíli. Hned je ale vystřídala prostá fascinace, která vyhnala z hlavy všechny myšlenky, které by se snad netýkaly dokonalé pleti aristokratů nebo řezaných rysů hodných Michelangelových soch a Gérardových obrazů.
„Přemýšlel jsem,” promluvil konečně, aby upoutal jeho pozornost.
Enjolras k němu na okamžik zvedl pohled, nic však neřekl. Ozvali se ovšem jiní.
„Jéje,” pronesl Bahorel téměř teatrálně. „Grantaire přemýšlel.”
Kromě zesměšněného opilce a zadumaného ztělesněného Apollóna, rozesmáli se všichni.
R už byl na vtípky svých přátel zvyklý, proto si z nich nic nedělal. Enjolras měl tendenci naslouchat všem, včetně bezvěrců, proto se vtipu jen pousmál a čekal, až milovník vína a umění dopoví svoji myšlenku.
„Co je po smrti?”
Hoši zmlkli a pohlédli nejprve jeden na druhého, poté na tmavovlasého společníka, jenž otázku vyřkl. Všichni jej pochopili stejně, a kromě Enjolrase, jehož tvář byla nyní ještě zamyšlenější, všichni vstali.
Poplácávali R po ramenou, utěšovali. Jemu i sobě dodávali každý z nich odvahu ujišťováním, že jejich povstání dobře dopadne a nikdo z nich nezemře.
„Takhle jsem to nemyslel. Každopádně, děkuji. Ne… jen… co když se osud rád opakuje? Co když se všechno jednou vrátí?”
„Odkdy ty věříš na osud?” uchechtl se Courfeyrac, kterému se stejně jako ostatním rychle vrátila nálada na popichování.
„Odkdy věříš vůbec v něco?” přisadil si se smíchem Combeferre, sedící vedle stále mlčenlivého Enjolrase.
„Popíjíme tu krev Krista, to i kacíře obrátí k víře!” Bahorelův hlasitý výrok spustil další salvu smíchu, která otřásla stolem.
Modrooký vůdce s bledou tváří se nesmál. Ba dokonce se přestal usmívat. Převracel línou rudou tekutinu v poháru.
„Možná máš pravdu, Grantaire,” řekl a všichni naráz zmlkli a naslouchali.
Věděli, že Enjolras nemluví tehdy, nemá-li co říct.
„Máme tedy naději,” dodal ke svým slovům.
„Naději v co?” zeptal se tichý Feuilly.
„Pokud zítra neuspějeme… dostaneme další šanci.”
Paříž, 2025
Enjolras odeslal výsledky lékaři a s úsměvem, natěšený na svačinovou pauzu se zvedl od počítače. Svlékl si plášť, pověsil jej na háček na zdi a v malém kovovém umyvadle si umyl ruce.
Pečlivě vymyl krev, která mu zůstala pod nehty. Ačkoliv vždy svědomitě pracoval v rukavicích, při stahování přiléhavého latexu se zašpinění neubránil.
Došel ke dveřím, ale než stiskl kliku, ještě jednou přejel pohledem přes místnost, aby sám sebe ujistil, že je vše čisté a uklizené. Zastával názor, že by ho hanba fackovala, odešel-li by od nedokončené práce.
.
V kavárně panoval klid toho druhu, jaký naleznete jen v nemocnici. U stolků seděli posmutnělí příbuzní a přátelé pacientů. Někteří tiše, jiní se bavili o svých blízkých.
Když kolem nich Enjolras prošel, věnoval lidem úsměv a oni jim ho vrátili, obzvlášť ti starší.
Měl je rád. Výhoda malé nemocnice byla lepší, až rodinná atmosféra. Dokonce i patolog tu byl oblíbený. Když měl volno nebo méně práce, občas dokonce některé pacienty navštěvoval. Nejvíc takové, za kterými nikdo nechodil. Někteří lidé prostě zůstali sami - a to plavovlasý lékař s krásnou tváří a ještě krásnější duší neměl rád. Dodnes si přehrával větu, kterou mu jedna umírající stará dáma řekla na svém lůžku. Až tady, chlapče nebudu, budu vděčná, že se před pohřebním vozem dostanu do vaší péče. Usmál se, jen si na to vzpomněl. Ačkoliv to byla smutná slova, reflektovala, jak dělal svoji práci. S respektem a láskou.
Došel k baru a oplatil nejistý úsměv mladíkovi s černými kudrnami, který okamžitě odložil rozečtenou knihu, jakmile si ho všiml.
Enjolras neznal jeho jméno. Ale ten kluk tu pracoval už tři čtvrtě roku a on už alespoň dva měsíce s jistotou věděl, že se baristovi líbí. Nebyl špatný, měl krásné oči, svěže zelené, jemné strniště, dokonalé zuby a vždy úsměv na tváři. A to nejen pro něj. Energií byl ale hodně podobný jeho bývalému, přes kterého se dostával dost dlouho na to, aby se vztahu s možná podobnou osobností bál.
„Ahoj,“ pozdravil.
Ani už si nevzpomínal, kdy si začali tykat. Nikdy se jeden druhému nepředstavili. Ale kudrnáč mu jednoho krásného dne zatykal a Enjolras se přidal, aniž by nad tím příliš přemýšlel.
„Ahoj,“ rozzářil se mladík za barem a chvatně, přitom zdánlivě nenuceně začal uhlazovat rukáv své pracovní košile.
Košile, která byla stejně tak pomuchlaná, jako byly jeho vlasy rozcuchané. Každý pramen těch černých kadeří šel jiným směrem. A ať zatvrzele lásce imunní blonďák chtěl nebo ne, připadalo mu to roztomilé.
„Černý kafe, prosím.“
„Jako vždycky,“ kývl barista a zatímco chystal hrnek a připravoval kávu, zvedl k němu na chvíli od kávovaru oči.
Ty rozkošně zelené oči. Každým dnem, kdy je Enjolras viděl, byl víc a víc nalomený do toho jít. Možná už by to zvládl. Nebo ne? A měl by tenhle rozverný kluk vůbec trpělivost na jeho nejistotu, na jeho dlouhý pobyt v práci, na všechny jeho podivnosti?
„Jak to dnes jde?“ Enjolras se tak zamyslel, že ani nepostřehl hotovou kávu, dokud mu ji černovlasý nestrčil do ruky a neprobral jej svou otázkou.
„Jde to,“ odpověděl zaraženě první, co ho napadlo. „Samí mrtví.“
Zelené oči se nejdřív překvapeně vyvalily, pak se v nich pobaveně zalesklo.
„No... Aspoň ti nekecají do práce.“
Enjolrasovi zacukaly koutky, nedovedl se tomu specifickému humoru alespoň nepousmát.
„Kdyby jo,“ odvětil a napil se svého oblíbeného černého nápoje bez cukru, „nejspíš je fakt poslali na špatné oddělení.“
Za baristova smíchu se Enjolras otočil a odkráčel k volnému stolku. V ruce kromě hrnku nesl i ubrousek – jako vždy složený do tvaru srdce. Tak to poznal. Že je objektem jeho zájmu. Nejdřív si myslel, že to ten kluk dělá stejně pro všechny, čistě z radosti z práce. Po nějaké době si všiml, že nikdo jiný skládaný ubrousek na stole nemá. Že tahle drobnost patří jen jemu.
Možná by to za to stálo, pomyslel si znovu. Už byl sám dost dlouho. A buď to může zkusit, nebo ho navždy pozorovat z povzdálí, a předstírat, že na něj nijak nepůsobí.
Udělám to, rozhodl se. Navenek upíjel kávu a brouzdal na telefonu, ale vnitřně byl odhodlaný vstát a jít pozvat tohoto roztomilého hocha... třeba na kafe. Zvou se baristé na kávu? Nemají jí už plné zuby?
Zrovna se chtěl zbičovat, jak ve věcech vztahů neumí chodit, když tok jeho myšlenek přerušily hlasy. Nebyly hlučné, ale jeden z nich patřil řediteli nemocnice, což Enjolrase přimělo zpozornět a odložit mobil na desku stolu.
„Takže je vše domluvené,“ řekl muž v obleku, který s několika dalšími lidmi a ředitelem právě procházel kolem k východu.
„Ano,“ přitakal. „Zítra na schůzi vše oznámím primářům oddělení a od příštího týdne se pacienti začnou stěhovat do Saint-Honoré.“
Muž v obleku přikývl a zamyšleně se rozhlédl po kavárně.
„Tuhle chodbu bych zachoval. Bude výborná pro pasáž obchodního domu.“ Po těch slovech se podíval na ředitele, trochu soucitně, nebo to tak aspoň vypadalo. „Je mi to líto.“
„Mně také. Ale s naším vybavením opravdu nemůžeme Saint-Honoré konkurovat.“
Enjolras přestal poslouchat. Byl v takovém šoku, že mu začal smysl slov unikat. Nemocnice se zavírá. Co víc, bourá se, aby se namísto ní postavil další z obchodních domů, kterých je Paříž přecpaná. Jako by nestačila Champs-Élysées! Koho zajímají obchody s oblečením a suvenýry?
Vztekle vstal, zhluboka se nadechl a snažil se nalézt ztracenou duchapřítomnost. Ani si nevšiml, že kudrnáč opustil své místo za barem, dokud na sobě neucítil jeho upřený pohled.
„Slyšels je?“ zeptal se plavovlasý.
Řekni, žes neslyšel. Že to byla jakási hloupá halucinace, strašidelný sen, který nemá s realitou nic společného. On však namísto toho přikývl.
„Lepší ti mrtví, co?“ pousmál se, trochu nejistě.
„Hm,“ zabručel Enjolras a kopl do sebe zbytek hořké černé tekutiny. „Aspoň mi nekecají do práce.“
Nečekal, zda na slova, která trochu schválně zrekapitulovala ta jeho, přijde nějaká odpověď. Namísto toho se otočil na patě a odkráčel. Raději stráví zbytek své pauzy prací. Pokud by to neudělal, zaměstnával by svůj mozek až příliš. A nejspíš se ještě do půlnoci zbláznil.
.
„Myokard je měkký a edematózní,” mumlal si pro sebe Enjolras, zatímco zkoumal srdce v otevřené hrudi muže, který před ním ležel na kovovém stole. „Na první pohled akutní srdeční selhání…”
Právě se chystal prozkoumat orgán pečlivěji, aby mohl vše správně zaznamenat, když ho, k jeho údivu, přerušilo zaklepání. Nejistě přešel ke dveřím a loktem stiskl kliku.
Nevěděl, jestli víc ztuhnul on, nebo zelenooký mladík před ním. Ten každopádně s ústy dokořán zíral na jeho rukavice od krve - a na otevřené tělo za ním.
„Já… ehm…” zakoktal, neschopen složit dohromady souvislou větu.
„Pracuju,” procedil mladý patolog mezi zuby. „Co tu děláš?”
„Zapomněl sis v kavárně mobil,” vysvětlil a zamával telefonem v ruce. „Myslel jsem, že ho budeš chtít zpátky, Enjolrasi.”
Zarazil se. Ani si neuvědomil, že ho nemá, ale dávalo to smysl. Naposledy ho pokládal na stůl, a nejspíš ho tam ve svém rozčilení doopravdy nechal.
„Díky… baristo.” Připadal si hloupě, ale jeho jméno neznal.
Nemohl si jej už přečíst na jmenovce, jak to nejspíš kudrnáč udělal u něj. Přišel totiž v civilu, a on si v kavárně na zjišťování jména nikdy nevzpomněl. Nejspíš byl opravdu ignorant, jen si to nikdy dřív nepřipustil.
„Grantaire,” dostalo se mu odpovědi na nevyřčenou otázku. „Asi si ho… teď nevezmeš do ruky, co?”
„No, nerad bych ho ušpinil. Můžeš mi ho dát tamhle?” Enjolras mávnul rukou směrem k pultu u umyvadla. „Jen než to dodělám a umyju si ruce.”
„Žádnej problém.” Grantaire kývnul, ale dosud se nepohnul z místa. Jen trochu nervózně přešlápl z nohy na nohu. „Mimochodem… Všiml jsem si, že do práce přijíždíš hromadkou. Nechceš svézt domů?”
Svézt domů. Hodilo by se být rychleji doma a co nejdřív to dnes zalomit, na druhou stranu to znamenalo strávit s tímhle klukem víc času. Což nebylo úplně špatně. Vždyť se už rozhodl, že ho někam pozve. Ale dnešní zaslechnutý rozhovor ho natolik vykolejil, že si nebyl jistý, zda bude mít na budování čehokoliv vůbec čas, natož pak mozkovou kapacitu.
„A nebudeš to mít mimo trasu? Bydlím skoro u stanice metra na Saint-Michel, takže bych tě nerad zbytečně otravoval…”
„Nesmysl!” skočil mu Grantaire skoro do řeči. „Bydlíme v podstatě kousek od sebe, já na Rue Christine. Takže bych tak jako tak jel tím směrem.”
Enjolras pokýval hlavou. Opravdu to bylo jen pár bloků od něj.
„A navíc mě dnešek docela dostal,” přiznal. „Mám pocit, že musím něco udělat. A nemám tušení, co.”
„Můžeme to vymyslet spolu. Na něco přijdeme. A probrat to po cestě by mohlo být fajn.”
Ten nápad dával smysl. Takže už neměl žádnou pořádnou výmluvu, pokud nechtěl přiznat barvu.
„Tak dobře,” svolil nakonec. „Chvíli prosím tě počkej, dokončím to a můžeme jít.”
Vrátil se k práci, ačkoliv hlava se zaobírala vším, kromě patologie, zatímco Grantaire konečně zavřel dveře a jal se vyhoupnout na pult, kam měl přitom jen položit telefon. Jako by byl doma v kuchyni.
„Ty vole,” neodpustil si. „Ty tady máš hroznou zimu.”
„Pitevna,” pokrčil Enj v odpověď. „Co bys čekal.”
Sledoval, jak na pultu houpe nohama a přitom si namotává na prst nit z párajícího se rukávu mikiny. Černé mikiny s lebkou a růžemi. Vypadala jako součást šatníku každého správného metalisty.
Rád by se ho zeptal, jestli se takhle chová běžně, ale obzvlášť při práci a s rukavicemi od krve nebýval moc sdílný. Grantaire si však očividně povídal rád.
„Ty se tu nikdy nebojíš?” zeptal se, zatímco se rozhlížel kolem sebe.
„A čeho?”
„Já nevím, smrti… Vždycky mě zajímalo, jestli se patologové bojí konce víc nebo míň, když pracujou s mrtvými pět dní v týdnu.”
Enjolras si povzdechl. V klidu a tichu nejspíš dneska už nebude.
„Nikdy jsem nad tím neuvažoval. Asi to beru, jak to je.”
„No jo, ale neděsí tě představa, že na tom stole jednou budeš ležet ty?”
„Budu, to je jasný. Ale až se tak stane, nejspíš mi to už bude jedno.”
Vložil srdce zpátky do hrudního koše, došel si vyměnit rukavice a začal zašívat hrudník.
„Máš koule. Já bych se tady posral. Jednou jsem viděl v televizi něco o zombíkách. Bylo to na patologii, a ten chlap najednou vstal a-“
„R,” přerušil Enjolras netrpělivě příval slov. „Jestli mě nenecháš pracovat, tak tě odsud vyrazím. Stejně bys tu správně neměl být.”
„Promiň,” řekl Grantaire a tváře se mu zalily dorůžova. „R?” zeptal se, když mu došlo, jak byl osloven.
„Grant er,” vysvětlil s pokrčením ramen. „A navíc je to kratší.”
Kdyby vzhlédl, všiml by si, že se teď zelenooký mladík usmívá. Kouše se do rtu a očividně je potěšený. Ani sám nevěděl z čeho vlastně. Možná z toho, že mu ten, kdo se mu líbí, dal přezdívku.
Vydržel být zticha sotva pár minut, během nichž seskočil na zem, začal se procházet po místnosti a zkoumal vše v jeho dosahu.
„Enjolrasi?” zeptal se po chvíli. Ticho bylo to tam. Navíc si zamyšleně pozoroval nástroj, který drze sebral ze stolu. „K čemu je tohle?”
Enjolras si povzdechl, odstoupil od zašitého těla na stole a sebral Grantairovi tu věc z ruky.
„Pilka na kosti. Řežou se s ní lebky. Máš zájem?”
R se zarazil. Na vteřinu. Pak se mu po tváři rozlil pobavený úsměv.
„To je dobrý. Jsem s nynějším stavem své hlavy docela spokojenej.”
Enjolras se pobaveně uchechtl.
„Prosím,” požádal poté znovu o jeho trpělivost. „Buď při té dobrotě. Jen pár minut a půjdeme.”
.
Ačkoliv přes den ještě taková zima nebyla, na večer se Enjolras otřásl, když vyšel ze dveří nemocnice. Grantaire se na něj pobaveně podíval. A prohlédl si jej od hlavy k patě. Jeho džíny a šedý pletený svetr. Vypadal trochu, jako by ho dělala jeho babička. R nesnášel pletené věci. Svoji babičku ale miloval.
Enjolrasovi očividně pletené věci nevadily. Kdyby znal madame Besson, možná by změnil názor.
„Jsi patolog. Neměl bys být na zimu zvyklý?” zeptal se.
Enjolras jeho směrem vrhl trochu podrážděný pohled.
„Přechody mi nedělají dobře,” vysvětlil. „A navíc jsem dneska vystresovaný.”
Grantaire si povzdechl, odhodlal se a položil krásnému muži ruku na rameno.
„Vyřešíme to.”
„Jak?”
„Na něco přijdeme. Co kdybychom se ohledně toho sešli zítra?” Enjolras přikývl.
„Dám ti číslo, domluvíme se.” Vytáhl mobil z kapsy a čekal, až R vezme do ruky svůj, aby mohl začít diktovat.
Nehodí se, abys teď dal najevo, že z toho máš radost. Grantaire se i tak neubránil pousmání, které naštěstí v přítmí nadcházející noci nebylo vidět.
„Měl jsem ti na cestu udělat kafe,” řekl nakonec a poplácal Enjolrase po zádech. „Tak jdeme.”
Došli až na parkoviště k autu, kde plavovlasý k Rově nespokojenosti povytáhl obočí.
„Ty máš Fabii?” zeptal se nedůvěřivě.
„První generace,” zazubil se majitel vozu hrdě. „Co, problém?”
„Žádný,” odvětil Enjolras chvatně. „Jen že je to model tak ve věku mého otce.”
Grantaire okamžitě poznal, že Enjolras toho o autech moc neví. A i když se mu opravdu líbil, neodolal, aby si nerýpnul.
„Netušil jsem, že jseš ještě pod zákonem.”
„Co to zase meleš? Já nejsem-“
„No, jestli je tvému tátovi šestadvacet…” Propukl v smích a Enjolrasovy tváře se zalily červení.
„Radši už odemkni, než tady vyklepu všechny zuby.”
Uchechtnul se, odemkl a vpustil jeho i sebe dovnitř. Nastartoval, aby mohl zapnout topení. Nechal si nadiktovat adresu a zapnul navigaci.
A protože to byla pravda a protože se možná chtěl i trochu předvést, konstatoval, že to auto děsně topí a stáhl si přes hlavu mikinu, aby ji hodil na zadní sedačku.
Enjolras se snažil nedívat se. Ale bylo to poprvé, kdy toho kluka viděl v krátkém rukávu, a bylo se na co koukat. Nevěděl, zda to měly víc na svědomí lehce vysvalené ruce nebo ta neobvyklá tetování, ale… Opravdu je to Apollón?! Řecký bůh slunce, nahý a v póze…
Grantairovi neunikl ten pohled.
„Není to tak úchylný, jak to vypadá. Obdivuju Michelangela… A věřím v řeckou mytologii.”
„Nic nenamítám,” odpověděl Enjolras v rychlé obraně. „David je super.”
„Bych řek´,” přikývl řidič s úsměvem. „Vrcholný dílo.”
Zapnul rádio a pak už konečně vyrazil. Enjolras se chvíli bál, zda se té chvíle dožije. A stále se bál, jestli ve společnosti roztomilého mladíka s víc sexy tělem, než čekal, dojede domů se zdravým rozumem a neudělá nějakou hloupost, které by jistě časem litoval. Jako vždycky. Jako když políbil toho knihovníka, Jacquese, nepředvídatelný magnet na lidi. Na muže. A zatímco on denně těžce pracoval, jeho věčně nezaměstnaný milovaný brunet bez viny klátil všechny ty mouchy, které se na něj lepily.
Sex je přeceňovaný. A láska zbytečná. Tak prosím, opakoval si teď Enjolras toužebně. Nedělej kraviny.
Aby se pokusil vyčistit si hlavu, díval se ven z okénka, třebaže by, nebýt světel pouličních lamp, neviděl nic než tmu. Z autoreproduktoru se linuly tóny a on si uvědomil, že je zná. V zápětí sám sebe přistihl, že si brouká.
Koutkem oka zahlédl, že se na něj Grantaire podíval. Zachytil jeho úsměv. A nemohl přeslechnout, že se k němu přidal. Začal zpívat a Enjolras se jen stěží držel, aby mu nespadla brada. Nečekal, že bude ve zpěvu tak dobrý.
Nezáleželo na tom, že ho R téměř přestal vnímat. Tančil za volantem, do kterého bubnoval prsty, vlnil se na sedadle a zpíval Accidentally in Love bez jediného falešného tónu.
Zpívali oba, Enjolras sice trochu méně živě než Grantaire, ale měl za dnešní náročný den přece jen důvod se od srdce smát. Když píseň dohrála, s takovým upřímným smíchem zavrtěl hlavou.
„Ty máš asi hodně rád Shreka, co?” zeptal se.
Grantaire se uchechtnul.
„A kdo ne?”
Auto přistavilo u chodníku a Enjolras si na chvíli pomyslel, že R zaparkoval kvůli důležité debatě o preferenci animovaných filmů, než z okna auta vyhlédl a našel v zorném poli své dveře od bytovky. Ani si při zpěvu neuvědomil, jak rychle ubíhá cesta.
„Tos přitom jel sto padesátkou?” podivil se.
Grantaire neodpověděl, jen se usmál, rozepnul si pás, aby se natáhl přes Enjolrase. Ten si na okamžik pomyslel, že mu chce dát pusu - a v duchu si zanadával, protože by mu nejspíš nevadila. Ale R jen otevřel dveře na jeho straně a znovu se narovnal.
„Děkuju za svezení,” řekl tedy. Trochu přiškrceně.
Usmíval se. Jen to tak vypadalo, nebo ten úsměv opravdu byl škádlivý a v očích byla zase ta jiskra, jakou měl, kdykoliv si ho dnes dobíral?
„Díky za rande,” pronesl.
V očích všechny čerti. Enjolras otevřel ústa a pak je mlčky zase zavřel. Zpracovával.
„Čau zítra,” řekl, když se vzpamatoval a rozepnul si pás. „Napíšu ti.”
Vystoupil, podíval se mladíkovi do očí, usmál se a zavřel dveře. Srdce mu divoce tlouklo.
.
Sešli se u Seiny brzy dopoledne.
Enjolras chodil sem a tam, gestikuloval, mluvil rychleji, než stačil Grantaire vstřebávat.
„Nemůžou to prostě zavřít,“ opakoval. „Ne takhle. Ne kvůli… obchoďáku.“ Poslední slovo vyplivl, jako by bylo jedem v jeho ústech.
R mu rozuměl. Pozoroval ho po celou dobu, jak pochoduje po Promenade René Capitant tam a zpátky, po úhledných dlažebních kostkách. Podzimní vítr jim čechral vlasy, stejně jako čeřil hladinu Seiny pár metrů pod nimi.
Znal to tu, chodil často jen pro dobrou náladu mávat turistům projíždějícím kolem na výletní lodi. Dnes ho ale lodě nezajímaly. Staral se jen o Enjolrase a jeho zoufalství.
Neřekl mu pravdu. Nevyjádřil se přesně. Grantairovi mohlo být jedno, jak to s nemocnicí dopadne. Byl ve výpovědní lhůtě. Mnohem radši by pracoval v nějaké pozitivně naladěné pařížské cukrárně a koketoval s turisty, než poslouchat dnes a denně pochmurné příběhy a pláč, jak bylo zvykem v nemocniční kavárně. Ale kdyby to řekl Enjolrasovi, nepochopil by jej. Možná by považoval jeho podporu za pózu, za hloupý způsob, jak se mu dostat pod kůži. Chtěl jej, samozřejmě. Ale nebyl tu jen kvůli tomu.
Pravdou bylo, že nikdy k nikomu tak nevzhlížel, jako právě teď k rozohněnému muži před sebou. Přinesl mu kávu, kterou vlastnoručně namlel doma v kuchyni. Černou, neslazenou, jak ji má Enjolras nejradši.
Převzal si ji od něj s vděčností, napil se, ale když R viděl, jak energicky máchá jeho milý obdarovaný rukama a zatíná pěsti, v zájmu zachování zdraví termo kelímku mu jej opět vzal z ruky a raději držel v každé ruce jeden. Dokud se muž plný zápalu trochu neupokojí.
„Jak to chceš řešit?” zeptal se po chvíli. Měl pocit, že slyšel o fungování nemocnice a profesionalitě jejich lékařů všechno - až na verdikt.
Ta otázka, položená ve správnou chvíli, přiměla mladíka zastavit se.
„Já nevím, petici? Cokoliv, co může něco změnit. Lidé naši nemocnici znají, znají nás a mají nás rádi. Dokonce i mě, věřil bys tomu? Jsem patolog, symbol toho, že smrt nastala a je definitivní, a oni mě přesto neodsoudili. Přesto mě mají rádi. Tohle není první místo, kde po škole jsem. Ale nepotkal jsem žádné stejné.”
„Já taky ne,” musel R přitakat. „Tahle nemocnice je lidská.”
„Toho ve velké nemocnici nikdy nedosáhnou. Možná je modernější, ale nikdo tam na lidi nemá tolik osobního času. Byl jsem tam jednou na zubní pohotovosti, když onemocněl doktor Martin. A říkám ti, nikdy víc.”
„Já vím,” povzdechl si Grantaire. „Chodím tam jako stálý pacient a kdykoliv mám termín návštěvy, chytám z představy doktora Girarda kopřivku a žaludeční nevolnosti. Kdyby nebyl takový nedostatek zubařů, dávno jsem přešel.”
„Přimluvím se ti u Martina. Nemám s tím problém, a docela spolu vycházíme. Určitě tě přijme.”
R pousmál. Neřekl mu, že jestli nezachrání nemocnici - a sám v jejich úspěch moc nevěřil - bůh ví, jak všechno dopadne s lékaři, kteří tam pracují.
„Lidi určitě podepíšou. A když s tím dojdeme za tou firmou… k něčemu to bude. Musí být. Uvidíš. Stojím vedle tebe. Zvládneme to.”
Enjolras si unaveně povzdechl a nechal své tělo klesnout. Grantaire tiše následoval jeho příkladu. Leželi na chladné dlažbě, nohy od kolen dolů měli svěšené nad řeku.
„Až tohle skončí, pozvu tě na panáka,” rozhodl Enjolras. „Já ho určitě budu potřebovat.”
R chvíli neodpovídal. Dokonce se ani nezasmál, jak bylo obecně jeho zvykem, dokonce i ve chvílích, kdy se to neslušelo. Poslepu nahmátl jeho ruku a stiskl ji. Enjolras se neodtáhl. Grantaire si s ním tedy propletl prsty a ještě chvíli mlčel, užíval si ten moment. Teprve potom promluvil.
„Já vlastně nepiju.” To Enjolrase zarazilo.
„Cože?” zeptal se překvapeně. „Rozcuchaný vlasy, lebky… Jsi jasnej metalista! To nepiješ ani pivo?”
Podíval se na něj, a tak viděl, že zmíněný metalista zavrtěl hlavou. Zhluboka, trochu přerývaně se nadechl.
„Byl jsem na protialkoholovým… Když se napiju byť jen nealka piva, všechno poseru.” Grantaire uhnul pohledem a Enjolras nasucho polkl. „A já už věci zesírat nechci.”
„Bylo to tak zlý?”
„Je na nic, když tě lidi znají jen podle toho, jak se naliješ. A nevidí nic dalšího. Jako kdyby něco jiného k vidění bylo.”
„Zadrž. Přece tě nedefinuje alkohol,” zamračil se.
„Já nevím. Třeba jo.”
„Hej.” Enjolras se prudce posadil a za ruku, kterou pořád držel, vytáhl z lehu i bývalého opilce s depresí. „To není pravda. Tvůj Apollón, co vypadá jak socha Davida… tvý zelený oči nebo smích, co všechno rozsvítí. Ne ten chlast - tohle jsi ty. Chápeš?”
Grantaire sklopil oči, zarděl se, ale neřekl nic.
„R,” oslovil jej a čekal, až se k němu mechový pohled zvedne. „Chápeš?” zopakoval.
Když viděl, že přikývl, pustil jeho ruku. Ne, aby se odtáhl, ale aby ho objal. Dlouze. Pevně. Jak u něj nebylo zvykem, ale jak ten kluk vedle něj právě potřeboval. Snad. Nejspíš ano, protože se k němu natiskl a… vzlykl?
„Jsem na tebe hrdej, víš to?” zašeptal.
„Zrovna na mě?” zamumlal mu Grantaire překvapeně do svetru, kam právě bořil obličej. „Za co?”
„Právě na tebe.” Enjolras se usmál a prohrábl kudrnáči vlasy. „Za to, žes přestal.”
.
O týden později
„Podepsali to všichni?“ zeptal se Marc Delorme z Groupe Delorme Développement s lehkým úsměvem.
Nejspíš měl působit vlídně, ale Enjolras nedokázal přehlédnout úšklebek na jeho tváři, když si prohlížel petici s několika stranami podpisů. Od chvíle, kdy na ten okamžik shodil masku, mu Enjolras žádnou vlídnost nevěřil.
„Téměř všichni,” odpověděl popravdě. „Zaměstnanci, pacienti, jejich blízcí.”
Seděli v kanceláři téměř hodinu. Otevřeně odvyprávěl Delormovi všechno, co by mohlo mít význam. Že moderní vybavení je sice super věc, ale také je prokázáno, že lidé se snáze léčí v harmonickém, rodinném prostředí, které ve své nemocnici léta budují. Že nemocnice není jen budova… Ale vztah.
„Takže po mně chcete, abych ten proces zastavil,” řekl konečně.
„Přesně to po vás chci.” Enjolras nebojácně přikývl.
„Je to drahá záležitost.”
Na chvíli nevěděl, zda jej správně pochopil. Než se mu podíval do očí. Tohle už nebylo vyjednávání. Ale byl do problému zainteresovaný tak hluboko, že to teď nemohl vzdát.
„Kolik?”
„Čtyři a půl milionu eur,“ řekl Delorme klidně. „To je částka, při které bychom byli ochotni o projektu jednat.“
„Čtyři a půl milionu…” zopakoval Enjolras. Hlas se mu zlomil.
„Nemocnice musí pokrýt investice. Jinak není o čem mluvit.”
Když Enjolras odcházel, chtělo se mu brečet, jako nebrečel už dlouho. V bance mu takovou částku nikdy nepůjčí. A tolik peněz nemohl dát s nikým dohromady.
Delorme to věděl. Když se s ním loučil, tvářil se už předem vítězoslavně.
.
Ještě pořád stál na židli uprostřed kavárny, kde před chvíli svým kolegům sděloval nepříjemnou pravdu. Čekal, až bude po pracovní době. Nechtěl tímto stresovat blízké jejich pacientů.
To je strašně moc peněz, Enjolrasi… Víš, že splácím půjčku… Moje žena je těhotná… Nabídli mi líp placenou práci a lepší pozici.
„Kdo?” Enjolras se zrazeně podíval na údržbáře.
„Delorme Développement.”
„To si ze mě děláš srandu. Ta stavebka, proti které jsi podepsal petici?”
„Víš, že mám elektrotechnickou fakultu. Pracovat na pozici údržbáře je výsměch oproti tomu, co mi nabízí oni.”
Už neměl sílu bojovat. Počítal s tím, že ne všichni pomůžou, ale tohle bral jako osobní zradu, útok, který jej porazil. Lidé to pochopili dřív než on. Vytráceli se, dokud u něj nezůstal stát poslední člověk.
„Nemusíš tu zůstávat. Zůstali jsme sami. Připadám si, jako by mě zastřelili.” R mu stiskl ruku.
„Zabte nás oba jednou ranou,” zašeptal. „Slíbil jsem, že v tom budu s tebou. Fakt nezměním názor jen proto, že jsme jednu bitvu prohráli.”
Enjolras k němu vzhlédl. Oči měl zarudlé a plné slz. Když mu zelenooký barista sáhl do vlasů, aby jej pohladil, namísto ucuknutí zavřel oči a přitiskl se k jeho dlani.
„Kafe?” navrhl Grantaire po chvíli ticha.
Po Enjolrasově přikývnutí R připravil do kelímků dvě kávy. Čokoládové latté. K jednomu složil ubrousek do tvaru srdce. Donesl jej Enjolrasovi a ten se napil, pak se na chlapce překvapeně podíval.
„Čokoláda? Víš, že si vždycky dávám to samé.”
„Dneska je život až moc hořkej i bez černýho kafe bez cukru.”
.
Seděli jeden vedle druhého, nohy přes okraj nad vodou na Promenade René Capitant. Upíjeli svoji čokoládovou kávu a sledovali divokou hladinu.
„Takhle jsme teda dopadli, patolog a metalista nad Seinou,” povzdechl si R.
Dobrá nálada ho pomalu přešla a teď tu seděl jako hromádka neštěstí. Když to Enjolras viděl, Grantairův žal ho vzpružil.
„Takhle nemůžeme dopadnout. To je hrozný.”
„Tak co chceš dělat?”
„Já nevím. Docela nám to spolu fungovalo.” Enjolras pokrčil rameny.
„Jo, jsme dobrej tým,” pokusil se R o úsměv. „Ale musím tě naučit zpívat. Mohli bychom změnit profesní dráhu. Být pěvecký duo. Ale v tom autě ses nedal poslouchat.”
„V tom autě, jo?”
Podívali se jeden na druhého. Oba se usmívali. Bylo snadné zvednout si náladu navzájem. Přesto, když se k němu mladík, který trochu připomínal Apollóna na jeho rameni, sklonil a políbil jej, nečekal to.
Byl to něžný polibek, krátký, ale jistý. Chutnal po slzách a čokoládě - a Grantaire ho toužil ochutnat znovu. K čertu s nemocnicí. Nad Seinou to byli jen oni dva. Zůstali tak, opření jeden o druhého čelem.
„Díky za rande,” zašeptal Enjolras s úsměvem.
Oba si na ten moment vzpomněli, ale to Enjolras jej teď vyslovil a připomněl. R se usmál a pohladil jej po zátylku, který při políbení chytil. Tentokrát po těch slovech nikdo neutíkal.